Zakrátko si připomeneme 80. výročí konce druhé světové války v Evropě a osvobození států střední a jihovýchodní Evropy z nacistických okovů. Československo se dostalo osvobozením do sovětské sféry vlivu a od toho se odvíjel další politický vývoj. Nicméně země v srdci Evropy mohla jít jiným směrem, pokud by demokratické síly už těsně po osvobození neselhaly.
Rok 1945 byl příslovečným rokem „nula“. Československo se obnovovalo od samých základů, hluboké změny přinesl především Košický vládní program, který kodifikoval lidově-demokratické reálie, jiný hospodářský a především politický systém, tzv. Národní frontu Čechů a Slováků, do níž se sdružily všechny povolené strany po roce 1945. Nový politický režim, který byl zaveden, však měl do standardní demokracie daleko, protože neexistovala opozice jako za první republiky a všechny hlavní strany byly vládní. Nikomu se navíc do opozice nechtělo, protože to přirozeně nebylo výhodné.
Vůdčí politické role se ještě před únorovým převratem 1948 zhostila KSČ, která byla významnou odbojovou silou, těžila ze sovětské vojenské přítomnosti v Evropě a z levicové vlny, která se viditelně otřela o starý kontinent, a to i na Západě. KSČ takticky skrývala svůj cíl, tedy v dohledné době se ujmout absolutní moci a zlikvidovat administrativně-mocenskými prostředky ostatní politické síly. Deklarovala se navenek jako celonárodní síla, která je atraktivní nejen pro dělníky, ale také živnostníky, učitele, zemědělce, studenty a inteligenci. KSČ se držela v prvních poválečných letech tzv. specifické cesty k socialismu, o níž mluvil také Stalin, což znamenalo, že k socialismu se nutně nemusí dojít přes diktaturu proletariátu jako v případě sovětských zkušeností z roku 1917. O socialismu mluvila KSČ na veřejnosti jen málo.
V prvních poválečných volbách v roce 1946 pak komunisté, jejichž členská základna silně mohutněla, se svým programem triumfovali, když zvítězili a získali přes 2 miliony hlasů. Druhá se umístila národně socialistická strana, nicméně rozdíl hlasů mezi prvním a druhým na pásce činil skoro milion hlasů. Demokratické strany si po volbách neuvědomovaly komunistické nebezpečí, nevěřily, že v zemi Husově a Masarykově by Gottwald a spol. mohli zavést diktaturu. Místo toho, aby se sjednocovaly, probíhalo mezi nimi politické hašteření tak, jak je známe dnes.
Ke spojování demokratických sil mělo dojít už v roce 1945, kdy KSČ ještě tolik nepronikla do státního aparátu a neobsadila významné pozice v bezpečnostním aparátu. Místo toho nekomunisté vyklízeli politické pozice ve prospěch příštích vládců. Pokud by došlo ve volbách 1946 k oslabení komunistů a naopak významnému posílení demokratických stran, mohl teoreticky československý vývoj kopírovat italské či francouzské reálie, kde byli komunisté vytlačeni z vlády. Tím pádem by se otevřel možný prostor pro finlandizaci, což znamená, že by Československo nebylo sovětizováno, nicméně země by nevstupovala do mezinárodních organizací zaměřených proti svému hlavnímu spojenci po druhé světové válce. Musela by také vystupovat v souladu se sovětskou zahraniční politikou a neodchylovat se od ní.
Jenže na přelomu let 1947 a 1948 už k takovému scénáři, tedy vytlačení komunistů z vlády, mohlo dojít jen těžko. Rozpadla se protifašistická koalice, svět se viditelně dělil na dva znesvářené tábory, Československo bylo nuceno odmítnout na Stalinův příkaz Marshallův plán. Stalin se soustředil na vznik centralizovaného bloku pod sovětským vedením, hlavním předpokladem pro takový plán bylo převzetí absolutní moci komunistickými stranami ve střední a jihovýchodní Evropě. To se již dělo v ostatních zemích, kde probíhaly první politické procesy s komunistickými odpůrci. V roce 1947 byl například popraven významný bulharský opoziční politik Nikola Petkov. Demokraté v Československu jako by toto všechno přehlíželi.
Nekomunistické strany v Československu dostatečně nedohlédly důsledků mezinárodního vývoje ani Stalinových záměrů v regionu. Skutečné sjednocování demokratických sil do antikomunistického bloku probíhalo až od druhé poloviny roku 1947 v době, kdy komunisté vyhlásili ústy Rudolfa Slánského tzv. srpnovou ofenzivu, což neznamenalo nic jiného než bezohledný pochod za mocí za použití všech prostředků, a to i mimoparlamentních. V tomto období už mohli komunisté převzít veškerou moc, generálku na únor 1948 si ostatně vyzkoušeli na podzim minulého roku na Slovensku. Uměle vyvolali krizi, která byla zaměřená proti nejsilnější Demokratické straně, která ve volbách 1946 zvítězila, a docílili nového složení ve Sboru pověřenců, tedy slovenské vládě. Demokratická strana zde i přičiněním mladého agilního Gustáva Husáka ztratila většinu.
Odtud pak již vedla přímá cesta k únorové tragédii. Demokraté podcenili komunisty a jejich mocenské nástroje, které skutečně ve vládní krizi použili. Spoléhali se na prezidenta Edvarda Beneše, parlamentní prostředky boje a nemobilizovali své příznivce. Výrazně usnadnili KSČ nastolení mocenského monopolu, byť pochod za ním mohli alespoň ztížit, leč tak neučinili. Otázkou tak již nebylo, jestli bude Československo sovětizováno, ale kdy a jakým způsobem se k němu dojde. Po únoru 1948 se komunisté zcela zpronevěřili svým slibům před volbami 1946, opustili tzv. specifickou cestu k socialismu a zavedli diktaturu proletariátu podle sovětského vzoru se všemi negativními důsledky. Finlandizace tak již nemohla v žádném případě připadnout po únoru 1948 v úvahu.